Krásný den vám všem, kdo máte zájem dovědět se více o mém životě,

jmenuji se Iveta, a i když na první pohled vypadám, jako zcela obyčejná žena, přesto jsem malinko jiná. Jiná v tom, kdo skutečně jsem. Mnozí mi závidí můj „dar“. Ale je to opravdu dar? NIKOLI, je to velmi zodpovědné poslání a není jednoduché nést toto břemeno, a já vám povím proč ...

Narodila jsem se v májovém měsíci, roku 1975 v Ostravě do kuchařské rodiny. Mí rodiče ale původně pocházejí ze Vsetínska. Konkrétně Hlinsko pod Hostýnem a Karolínka, Velké Karlovice... Krásné místo. Ale jak už to chodilo po válce, lidé se stěhovali za prací do velkých měst a tak stejně to bylo i s mýmí rodiči. Dodnes ale tíhnu k Hostýnským vrchům, kam se ráda vracím alespoň na procházky.

Bohužel se nemůžu pyšnit žádnými certifikáty, protože žádné nemám. A ani nevím o tom, že by v předešlých rodech byl někdo, kdo by měl schopnosti jako já, byl jiný, protože se nemám ani koho zeptat. Ale vlastních zkušeností, za víc jak třicet let, mám opravdu dost. A přesto! neustále nacházím nové a nové věci a informace. Mnohdy žasnu nad tím, jak skutečné jsou pohádky! Myslím ty původní, založené na skutečných příbězích, které jsme postupem času přizpůsobyli obrazu svému a přestali se bát čertů i pekla samotného. Proč ale tomu tak je? Kdo z čertů udělal hrdiny? Proč jsou Harpye jen v Homérových eposech? Kdybyste věděli, jak tyto věci jsou skutečné!!! Hřešili byste?

Každý nový klient, nové setkání s sebou nese JISTÁ RIZIKA. Nikdy nevím, jakou má ten člověk, nebo jeho duše, minulost, takže někdy dostamu pořádně zabrat. Ten kdo nepoznal, neuvěří. A já bych byla šťastná, kdyby „všichni“ lidé viděli přesně TO, CO JÁ!

Své zážitky mám od svých peti let. Abych pochopila jisté vize, se kterými jsem se setkávala, „musela“ jsem otevřít skryté složky ve své hlavě, abych mohla žít sama se sebou. Ano, jsem jiná! Ale v čem je ta zásadní podstata vědění? Nejde o žádný dar! Jde o vyspělost „duše“ samotné!

Jako malá holka jsem byla klidné, tiché dítě, které si vystačilo samo. Neznala jsem slovo nuda a nechápala jsem jeho význam. Ale už ze školky si vybavuji, že jsem oproti svým vrstevníkům byla jiná. Mentálně vyspělejší. Byla jsem pozorovatel. Nikdy jsem se nervala o hračky, jak to dělala většina dětí, ale raději jsem si sedla na koberec někam stranou a pozorovala rivalitu, která byla ostatním dětem tak nějak přirozená. Neustále se přetahovali o hračky, křičeli na sebe, vztekali se. Přišlo mi to nesmyslné a hlavně to bylo nepříjemné.

Okolo pěti let jsem mívala zvláštní sny, vize. Ta první byla z nebe. Viděla jsem se dospělá, částečně průhledná a zářila jsem nádhernými, jemnými odstíny duhy. Byla jsem o něco vyšší než tři andělé stojící vedle mě. Jeden vlastně seděl a jednou nohou houpal přes okraj oblohy. Byli jsme na okraji nebe a dívali se spolu dolů k Zemi. Dole pod námi byly zelené hory a louky. Za námi v pozadí byl bílý oválný stůl, okolo kterého sedělo dalších, snad sedm andělů a jeden, starý muž. Měl bílé vlysy, bílé fousy a okolo hlavy zlatou korunku z vavřínu. Ne, nebyl to Bůh, byl to Metatron. Nejstarší a nejmoudřejší ze všech archandělů. Nebeský knihovník a písař. To on má na starosti věechny anděly strážné, ale to si povíme v jiné sekci mého webu. Někteří seděli, jiní stáli. Ti, co byli se mnou u kraje, se mnou hovořili. Pak mně jeden, stojící po mé pravici vyzval, abych se podívala směrem ke stolu, kde ležela jakási mapa, deska, dnes bych to popsala jako plochý tablet, ale tehdy jsem viděla „jen“ zvláštní desku.. Holograficky z ní vystupovaly kontinety. Když ten muž chtěl, sáhl rukou do holografu a podíval se na konkrétní místa, konkrétní osoby. Přiblížil si co chtěl, v jakémkoli období i čase. Holografická data tak dokonalá, že jsem tomu po probuzení nemohla uvěřit. Něco podobného už známe i tady na Zemi, jen pracujeme se stále omezenými daty. Dalo se v ní sledovat celé lisdstvo! V jakýkoli čas, rok a situaci! Řekli mi, že když půjdu dolů a budu se jako člověk sebevíc snažit, stejně budu součástí vyšší moci. Jakési hry tam nahoře, kterou MY lidé nazýváme OSUD!!! Tehdy, když se mi toto stalo, psal se rok 1980! A já se vzpomínám, jako by to bylo dnes. Musel být víkend, protože když jsem toho rána vstala táta byl doma. Seděli s mámou v kuchyni u stolu a já jsem za nimi přišla, sedla jsem táto do klína a řekla: „Tati, proč tady vlastně žijeme? Vždyť jsme jen součástí něčí hry!?“ Táta se na mně podíval a smál se. Nevysmíval se mi, jen nepochopil, jak to moje dětská duše myslí... Máma to nekomentovala vůbec. Táta se pousmál, pohladil mně po vlaech a začali jsme normálně snídat. A já si tuto schvíli s rodiči pamatuji dodnes! Pamatuji si všechny zážitky, všechny klienty, jejich problémy, strasti. Je to jako bych měla absolutní paměť. A tak jsem od té chvíle brala svůj život jako součát celého systému Vyšší moci. Nechápala jsem proč tomu tak je a vůbec to nebylo příjemné, ale čsem začaly přicházet další zážitky a vize, které mi mnohé objasnily.

Ráda bych podotkla, že jsem z ateistické rodiny, která nechodila do kostela. Táta byl asi věřící, ale nikdy o tom nemluvil. Nechal nás s bratrem pokřtít, když jsme se narodili, a to byla jediná návštěva kostela. Televize v těch letech nebyla to co dnes. Moc se nepouštěla, protože nebyl důvod. A první barevnou táta sehnat v Tuzexu přes dědu, který tam měl známosti, a to mi bylo už dvanáct let! O andělech a nebi se nemluvilo. Komunisté to neměli rádi. A knihy? Tak to sotva! První knihy o andělech k nám začaly přicházet až po revoluci, a to mi bylo už víc jak patnáct let! A stejně jsem si žádnou nekoupila. Texty v nich mi nedávaly smysl a nedávají mi ho dodnes. Mnoho z nich je „pouhá“ komerce!

Že je u mně "něco" jinak než u druhých, jsem si "doslova" uvědomila až v sedmnácti letech. Myslela jsem si, že to, co prožívám já, prožívají i jiní, takže jsem to neřešila. Byla jsem dítě, komu bych se zpovídala? Do té doby jsem se věnovala kreslení, sportu, tancování a klukům..., takže jsem ani neměla čas nad něčím přemýšlet do hloubky, i když pokaždé, když jsem usínala, prosila jsem andílka strážného, abych zapomněla na všechno zlé, co se mi stalo ten den, a tak se mi stávalo, že jsem po nocích lítala, cestovala jsem na krásná místa a vše jsem považovala za "překrásné sny". A tím to pro mně prostě haslo. Bylo to tady se mnou, ale jaksi v pozadí, ve fantazii. Ale byla to skutečně fantazie? Ale odkud? Z knih? Ale z jakých, když jsme doma žádné neměli a ve škole se vyučovala povinná literatura????

Dnes už bezpečně vím, že nešlo o sny ani o fikce! Když potřebuji komunikovat s konkrétním archandělem, kdykoli se přemýstím za ním na jeho planetu! Existuje místo, kde sídlí Vesmírná rada! Existují Plejády, jehož součástí jsme i my!Existuje Očistec i Nebe! A dokonce i Ježíš z Nazaretu je skutečný!!! Nemít ho mnohdy za zády, nepřežila bych svá setkání s druhou stranou. Nechodím do kostela, přesto jsem věřící. Věřím v to, co vidím a co cítím! Kéž byste to viděli i VY! Proto jsem se rozhodla dělat kurzy, abych co nejvíce lidem pomohla pochopit, co se s nimi děje! Že nejsou blázni, když vidí ducha!! Když zahlédnou černou postavu v kápi, nebo dokonce samotného Ježíše! Protože Ježíše mohou vidět opravdu jen vyvolení! Patříte mezi ně? Co myslíte?

JÁ O SOBĚ VÍM, ŽE JSEM DUHOVÝ ANDĚL, ANDĚL PRŮVODCE. MÝM POSLÁNÍM BYLO PŘEVÁDĚT VYSPĚLÉ DUŠE ZE ZEMĚ DO VYŠŠÍCH DIMENZÍ. POSTUPEM ČASU JSEM SE ALE NEMOHLA DÁLE DÍVAT NA TO, JAK ČISTÉ DUŠE PODLÉHAJÍ PEKLU. ZTRÁCELI JSME JE. PEKLO VÍTĚZILO. A ODTUD MÁM SVŮJ PRVNÍ ZÁŽITEK Z NEBE! BYLA JSEM ROZHODNUTA JÍT MEZI LIDI, ABYCH POMOHLA, ALE JAKO "ČLOVĚK", JSEM TOHO OPRAVDU NEZMOHLA MOC. BYLA JSEM TADY UŽ TOLIKRÁT, ALE AŽ DNES JSEM PROZŘELA A POCHOPILA, CO MI TI ANDĚLÉ NA OKRAJI NEBE ŘÍKALI!!! V JEDNOM SE ALE MÝLILI. V TOM, ŽE NIC NEZMŮŽU, KDYŽ BUDU POUHÝ ČLOVĚK VE FYZICKÉM TĚLE. ANO, TO JE PRAVDA, ALE POCHOPILA JSEM, ŽE KDYŽ SE PŘESTANU BRÁNIT PRAVDĚ A ZAČNU VÍCE MYSLET SRDCEM, POCHOPÍM, O CO SKUTEČNĚ JDE! I KDYŽ VE FYZICKÉM TĚLE JSEM "JEN" ČLOVĚK. OTEVŘELA JSEM STARÉ SLOŽKY VE SVÉ HLAVĚ A V TOMTO ŽIVOTĚ UŽ VÍM, KDO SKUTEČNĚ JSEM!!! A PROČ JSEM TADY!!! Jaké je mé poslání...

Těch zážitků v průběhu dětství a dospívání bylo víc, ale jeden si pamatuji jako by to bylo dnes. A to, ten prví, když jsem poprvé "natvrdo" zaznamenala setkání s duchem. To mi bylo snad čerstvých sedmnáct. Tehdy jsem vstávala v půl páté ráno do práce. Čekala mně ranní směna a já stále nemohla usnout. Převalovala jsem se z jednoho boku na druhý a věděla, že neusnu. Spala jsem na rozkládací sedačce v obývacím pokoji a nemohla "zabrat". Převalila jsem sena záda a v tom jsem najednou zaslechla hlas... "Haló, haló, prosím vás, haló!" Podívala jsem se za sebe, zaklonila jsem hlavu a viděla tam stát bílou postavu, stojící skrz křeslo! Což bylo podivné. Říkala jsem si, vždyť je tam křeslo, tak jak tam může stát??? Byl to muž. Viděla jsem ho velmi zřetelně. Hlavou se mi prohnala myšlenka, "co tady ten chlap dělá a jak to, že stojí skrz křeslo?!" Podívala jsem se na digitální budík, který ukazoval čas 3:25. Pomyslela jsem si, "sakra, zase nespím, blbnu a to za chvíli vstávám! V tom jsem znovu uslyšela to samé: "haló, haló, prosím vás"...,  ale to už stál ze strany sedadačky po mé pravici. Podívala jsem se znovu na bílou postavu muže a nemohla uvěřit svým očím. To už jsem se ovšem pořadně vyděsila. Rychle jsem se otočila směrem ke zdi a dekou jsem se přikryla až po bradu. "Hej!" Uslyšela jsem už rozlobený hlas!", což mně pochopitelně vyděsilo úplně. Násilím jsem tiskla oční víčka k sobě, abych už nic neviděla a strachy jsem usnula! Do vstávání chyběl už jen kousek a já konečně tvrdě zabrala. Když mně táta budil, byl už v důchodu, a tak se o mně pečlivě staral, už jsem si nic nepamatovala a vše bylo za mnou. Noční zážitek jsem zazdila v hlavě a bylo mi fajn, ale jen asi do oběda, kdy z rádia promluvil ženský hlas moderátorky, která se zeptala: "Stalo se vám v poslední době něco podivného? Pokud ano, volejte k nám do studia...". V tu chvíli mi to zaplo. Vzpomněla jsem si na svou noční návštěvu nezvaného bílého hosta. Zněl jako klíč k mým myšlenkám a já jsem si vše vybavila. 

Samozřejmě jsem to ze sebe vysypala kolegyni a pak ostatním, abych je "pobavila", ale hlavní důvod byl, abych to dostala se sebe ven. Všechny jsme se samozřejmě smály, ale přitom nás z toho pěkně mrazilo. Když jsem přišla domů, to stejné jsem vyprávěla tátovi a pak i mámě, když přišla z práce. Řekla jsem jim, že odmítám spát v obývacím pokoji, protože tam mám chlapa! :o) Měli jsme ještě jeden pokoj, ten patřil bratrovi, který byl zrovna na vojně, tak jsem měla v plánu se přemístit. Táta nachystal oběd a koukal ven z okna k protějšímu domu, kde zrovna manévrovali hasiči s žebříkem zhruba do sedmého patra. V tom u našich dvěří někdo zaklepal. Byla  to paní, kterou jsem viděla snad dvakrát v životě, ale táta ji znal o něco víc. "Přišla jsem vám říct, že Honza zemřel." Zaslechla jsem. Máma šla ke dveřím. Honza byl tátův kamarád a tohle byla jeho družka. "Co se proboha stalo? zeptala se máma. "Prý v noci dostal infarkt, asi okolo třetí nebo čtvrté ráno." :oO .................... Odložila jsem hrnek s kávou na stůl, protože mně přejel mráz po celém těle. Když se táta s mámou vrátili do kuchyně, zmohla jsem se pouze k jedinému..."Já vám říkala, že mám v obýváku chlapa!