Mé zkušenosti - Jak šel čas
1980/léto | Marie s Ježíškem – věk 5 let, kde – Ostrava Přívoz, Kuří rynek – náměstí před kostelem, místo, kde se za slunečných dnů setkávalí lidé vyššího věku, vysedávali na lavičkách a povídali si.
Právě jsme se přestěhovali na sídliště a ten den jsme jeli trolejbusem za babinou a dědou, ze strany matky, pozvat je na návštěvu. Jako vždy byli na náměstí. Všichni stalí, a jako vždy, si mně nikdo nevšímal, zatím co o rok staršího bratra Kájoška, všichni chválili. Já, Ibeta, jsem se cítila jao vždy odstrčená, a tak jsem si sedla na lavičku a sledovala jsem okoli – najednou se na obloze objevil obraz, krásný, barevný, velký – Marie s Ježíškem na rukou a dívala se na mně. Pamatuji si, že mi bylo hezky. Myslela jsem si, že to vidí i ostatní, ale nikdo nic neříkal, a tak jsem mlčela. Teprve když jsme přijeli domů, zeptala jsem se našich, kdo to byl, na té obloze. „Kdo?“, zeptal se otec. „No ta paní v modrém šátku s chlapečkem? Byla přece na obloze!“ Matka chystala večeři a jen kroutila hlavou. Nic nekomentovala. Otec se na mně dval s úsměvěm, pohladil mně po vlasech a řekl: „To myslíš Panenku Marii s Ježíškem? Co by dělala na obloze, prosím tě?!“
A bylo to... Tím to asi všechno začalo. Zvláštní je, že kostel se jmenuje Početí Panny Marie, což jsem zjistila teprve v roce 2018.
1980/ HOLOGRAM Netrvalo dlouho a já měla sen: Byla jsem nahoře na obloze, stála jsem na okraji mraků a vedle mě byli tři andělé, se kterými jsem se bavila. Jeden seděl a nohama pohupoval přes okraj oblohy. Byli měnší než já, měřili tak metr sedmdesát, osmdesát, já měla tak dva metry dvacet. Koukali jsme se dolů směrem na Zem. Viděla jsem zelené hory, řeky... Když jsem se otočila za sebe, spatřila jsem oválný bílý stůl. V jeho čele seděl starší muž s bílými vlasy. Před ním na stole ležela jakási tenká destička velká asi jako papír A0, ze které do prostoru svítily hory, holograficky!!! 
Okolo bylo asi pět dalších andělů. Jedn stál vedle starého pána a z lístečku, papírku, mu diktoval jakási čísla, která ten muž zadal do pravého rohu a holografická mapa se posunula. Dnes bych to označila za souřadnice. Dnes už vím, že muž napsal souřadnice, pak zadal rok, datum a čas, do kterého se chtěl podívat a kód DNA člověka, kterého hledal!!! Něco přepsal a sled událostí na Zemi se změnil!!!! Vzpomínám si na to jako dnes!!! Ráno jsem šla za otcem a řekla jsem mu: „Tati, na co tady žijeme, když stejně hrajeme jen něčí hru tam nahoře!!!“ Byla jsem hrozně zklamaná. Bylo mi pět let a už jsem ztratila motivaci cokoli dělat. A tak jsem unikala k omalovánkám a pastelkám.
1980/podzim | Sen o cizí paní | METRIX? Od chvíle, co mně trápila ta vize z vrchu, se mi dost často zdálo o Andělech, o těch, co jsem si s nimi povídala nahoře. Brávali mne na louky, do lesů a na výlety všude možně. Mohla jsem s nimi létat po obloze nad krásnou krajinou, nad nočním městem a podobně. Vím, že s jedním jsem se zkamarádila víc než s ostatními a s tím jsem trávila svůj čas ve snech. Jednou jsme se ocitli na nějaké planetě, nepamatuji si, co tam bylo, ale pamatuji si trychtýř, který mně vcucnul a já se najednou objevila v tmavé místnosti bez oken, yla tam postel a na té posteli ležela stará žena, štíhlá, hezká, ale věděla jsem, že je stará, i když neměla moc vrásek a mně napadla jediná myšlenka:
„Až se tahle paní tady probudí, tak JÁ, tady na Zemi zemřu!“ Zvláštní je, že toto zažilo více mých klientů a vždy to bylo v období 5 let! Doakzuje toto Metrix? Žijeme pararelně ve více světech najednou?
Byl to dost děsivý zážitek a na chvíli jsem se stáhla do sebe. Přestala jsem cestovat s Andílky a přišlo nové období.
1981 / Živý sen o válce. Slyšela jsem nálet letadel, shazování bomb a přišly postapokalyptické sny. Ptala jsem se své matky, jestli se může vrátit válka a ona mi řekla že ano, čím mé hrůzostrašné sny nabraly na síle a provázely mně dalších pět let. V těch snech jsem zůstávala sama, ve zničeném městě. Přežila jsem jen já a jeden muž. Živili jsme se konzervami, které byly v sutinách supermárketů! (viděla jsem je již v době, kdy v Československu byly maximálně Jednosty a Družstva!
Od té doby jsem se začala modlit: Andělíčku, můj strážníčku... a každý večer před usnutím jsem prosila toho svého, aby se mi zdálo „něco hezkého“ a ono to fungovalo. Alespoň v noci.
1988 / Lidé s dvojitým obličejem Mým životem mně začaly provázet podivné vize. Za bílého dne! Občas se mi stalo, že jsem se po dívala na člověka, který měl ještě jeden obličej. Jeden fyzický, lidský a druhý šedý, divný. Z takových lidí už z dálky šla velmi negativní energie. Viděla jsem je v autobusu, v hospodě, kam mě otec občas vzal na sodovku a nebo v samoobsluze. Bylo to jen občas a yl to „vždy jen záblesk“! Takže jsem to nějak neřešila. Nebylo ani jak. V novinách se o ničem nepsalo, v knihovně jsem nic nedohledala a nebylo ani koho se zeptat. Pak to na pár let ustoupilo.
1989 / Smrt babičky Ten den jsem seděla ve škole a byla jsem jako na trní. Nedokázala jsem vysvětlit svou nevrlou náladu a podivný pocit na hrudi, věděla jsem, že se něco stalo, ale co? V hlavě se mi honily myšlenky na úraz. Nemohla jsem se tomu naplno poddávat, jelikož jsem se musela soustědit na učení, ale bylo to těžké. Když jsem přijela domů, ten pocit stále trval. Okolo třetí hodiny odpoledne se u nás objevil děda, aby nám oznámil, že babička omdlela na ulici a že ji odvezla sanita do nemocnice. Odjeli jsme za ní a zjistili, že měla mozkovou příhodu. Byla na JIP, já se na ni dívala z dálky a viděla jsem jak stojí vedle lůžka a dívá se sama na sebe se založenýma rukama vpředu, jakoby čekala na výrok a pak zmizela. Věděla jsem, že odešla a nastane konec. Druhý den přišel telegram z nemocnice, že babi okolo půlnoci zemřela.
1989 / Smrt dědy Jen týden po pohřbu se mi v hrnku s čajem pohnula lžička, byla sobota dopoledne, když jsem se vzápětí podívala na hodiny, zastavili se na čase 11.25. Řekla jsem to rodičům, že to není dobré znamení, odpoledne přijela policie, aby nám oznámila, že byl děda nalezen ve svém bytě mrtvý. Zřejmě chtěl odejít z bytu, zůstaly otevřené dveře, takže ho našli sousedé, zemřel na "zlomené srdce", dostal infarkt týden po pohřbu babi.
1992 / Bílý muž v obýváku Bylo to těsně po škole, začala jsem chodit do práce střídavě na směny ranní, odpolední, tehdy jsem měla ranní, vstavala jsem ve 4.30 ráno, tu noc jsem ale nemohla zabrat. Od devíti let jsem spávala na rozkládací sedačce v obýváku, protože můj sarší bratr chtěl pokoj jen „sám pro sebe“ a nikoho tam nesnesl. Už si nepamatuji, co to byl za den, ale myslím, že bylo úterý nebo středa. Tu noc jsem nemohla vůbec zabrat. Otáčela jsem se z jednoho boku na druhý a ne a ne zabrat. Najednou jsem uslyšela mužský hlas: „Haló, haló, prosím vás!“ Podívala jsem se za nahoru za sebe a uviděla jsem muže. Úplně bílého, stál skrze křeslo a díval se na mně. V tu chvíli ve mně hrozně hrklo. Podívala jsem se na digitální hodiny, které ukazovaly asi 2.50. Já jsem si pomyslela: „Sakra, zase nespím a přitom za chvíli vstávám!...“ Otočila jsem se na bok směrem ke stěně a znovu se snažila usnout a najednou jsem uslyšela: „Hej! Naštvaně. Znovu jsem se otočila, tan muž už stál na boku sedačky a byl rozlobený. Já se natolik vyděsila, že jsem si peřinu posunula až ke krku, svírala jsem oči, abych nic neviděla, jako by to bylo co platné! Ale byla jsem tak strašně vyděšená, že sjem z toho konečně usnula. Když zazvonil budík, už jsem si nic nepamatovala. Až v práci... Měly jsem puštěné rádio, aby se nám lépe pracovalo a moderátorka najednou řekla: „nestalo se vám v poslední době něco podivného? Pokud ano, zavolejte k nám do studia!“ a bylo to. V tu chvíli se mi rozsvítilo! Všechno se mi vybavilo a mně přejel jakýsi podivný mráz po celém těle. Abych si ulevila, vyprávěla jsem svůj zážitek svým kolegyním a hrozně jsem se tomu smála, ale do smíchu mi rozhodně nebylo!!!
Když jsem přišla domů, první, co jsem ze sebe vyhrkla bylo: Tati, já nespím v obýváku, protože tam mám chlapa!!!. Otec, který byl doma v invalidním důchodu, mi dal na stůl oběd a nic nekomentoval. Za chvíli přišla z práce i mamka a řekla nám, že se ve vedlejším paneláku něco děje, že tam jsou hasiči. A tak taťka zůstal v okně a sledoval, co se děje. Pak někdo zazvonil u dveří. „Dobrý den, přišla jsem vám říct, že Marián zemřel“. To byl kamarád od taťky, a tak když to slyšel, šel ke dveřím a zeptal se, co se stalo. „Prý dostal infarkt ve spánku, asi okolo třetí nebo čtvrté v noci.“
Ta paní byla družkou toho zemřelého pána. Nebyl zase tak starý, myslím, že měl okolo 65 let. Byl mi velmi sympatický. Byl milý a jako první cizí muž mi začal vykat! Takže i galantní.
„Bylo to ve tři, řekla jsem nahlas.“ Naši zavřeli dveře a já jsem vyhrkla: „Vidíš, já ti to říkala, že tam mám chlapa!“ Byla jsem hrozně vyděšená. Bylo mi čerstvých sedmnáct, ale taťka šel do lednice a nalil mi štamprli, myslím, že Fernetu.
Až po čase jsem pochopila, že mně přišel poádat o pomoc a já jsem mu nepomohla. Byla to čistá duše, ale nedalo se nic dělat. Mohla jsem ho zachránit, ale můj strach z neznámého byl silnější než odvaha, kterou jsem teprve v sobě začala budovat.
Od té doby jsem tuto historku dávala lidem k pobavení. Oni mi říkali také různé historky, ale nikdo nic nezažil na vlastní kůži jako já. Začala jsem více pátrat po duchovnu, ale bylo to maré. Nikde nic nebylo, kromě povídek o Ufonech v časopise Čtení. Knihy, kartéřky, babky kořenářky... Nikde nic. Chtěla jsem najít někoho, kdo by mi poradil, osvětlil mi, co se to děje, ale nezbylo mi nic než se učit za pochodu.
Už na základní škole jsem věděla, jak se kdo cítí. Na střední mi moje třídní učitelka řekla, že bych měla být psycholog nebo právník, protože mám obrovskou empatii. Ale šlo skutečně o empatii?
